DAR KŘESŤANSKÉHO SPOLEČENSTVÍ
Jak můžeme upevňovat naše společenství věřících, ať už jako rodina, sousedé nebo farnost?
A proč je tak důležité, abychom to dělali?
Není zajímavé, že jakmile Petr na Letnice ohlásil radostnou zvěst, pokřtění lidé se začali "vytrvale účastnit bratrského společenství" ( Sk 2, 42)? Proč se to stalo? Protože přijali Ducha svatého. Duch v našem nitru nechává vzplanout touhu po společenství, vede nás tak k bratrům a sestrám, kteří nás mohou podporovat na cestě s Bohem, a se kterými se můžeme shromažďovat a společně chválit Pána.
Bůh nás stvořil jako společenské bytosti, které jsou na sobě závislé a pro své přežití a rozvoj potřebují společenství.
Síla společné modlitby
Petr a Jan tedy "šli ke svým" ( Sk 4, 23) a řekli jim, co se stalo, a pak "jednomyslně pozvedli hlas k Bohu" (4, 24). Jejich modlitba byla tak silná, že "místo, na kterém byli shromážděni, se zatřáslo a všechny naplnil Duch svatý" (4, 31). Tato síla pramenila ze společné modlitby těchto věřících, kteří prosili Ducha, aby apoštolům umožnil nadále "hlásat Pánovo slovo se vší odvahou" (srov. 4, 29).
Takový dar si můžeme navzájem darovat i my. Vždy, když se setkáme na společné modlitbě, můžeme vnímat, jak mezi námi působí Duch. On prohlubuje naši víru, když svou aktuální vírou vydáváme svědectví svým bratrům. A když se ostatní modlí s námi, cítíme, že jsme posíleni, potěšeni, povzbuzeni nebo uzdraveni. Můžeme dokonce zakusit hojnější vylití Ducha svatého ve svém životě. Samozřejmě, o tyto milosti můžeme prosit Pána i sami, ale naše modlitba je účinnější, když se modlíme spolu s ostatními!
Vzájemná péče
První křesťané se o sebe starali od samého začátku. A starali se nejen o své duchovní, ale také materiální potřeby.
Možná si myslíme, že připravit jídlo, poskytnout odvoz nebo zatelefonovat či napsat esemesku je maličkost. Ale pro člověka, pro kterého to děláme, to může znamenat nesmírně mnoho. Takto mu dáváme najevo, že nám na něm záleží, že si všímáme jeho potřeb a věnujeme mu svůj čas a úsilí. Každý takový skutek lásky proměňuje nejen zúčastněné lidi, ale i celé společenství.
Učíme se jeden od druhého
To je další milost společenství: ve společenství se jeden od druhého učíme. Zkušenější učedníci nás mohou učit, jak žít s Ježíšem. Jejich příklad může být silným svědectvím o tom, jak v nich působí Kristův život. Díky svědectví druhých sami rosteme ve víře a stáváme se příkladem pro své rodiny a ostatní křesťany. Jak moc se z toho musí Pán těšit - z toho, že si jeho učedníci navzájem pomáhají přiblížit se k němu!
Boží rodina
Jen si to představte: vždy, když vstoupíme do svého farního kostela, nevstupujeme jen do budovy, ale do posvátného prostoru vyhrazeného pro společenství věřících. Při mši svaté se společně modlíme a účastníme mše svaté. Přimlouváme se jeden za druhého a možná se setkáváme ve zvláštních časech, abychom se modlili růženec nebo se modlili za lidi, kteří momentálně prožívají nějaké soužení či nouzi. Společenství věřících je však více než jen skupina lidí, kteří mají podobné přesvědčení a zvyky. Křtem jsme se stali jednou rodinou. A s tímto rodinným poutem se pojí i výzva zůstat sjednoceni v Pánu.